Když oběť nejde propočítat

Když oběť nejde propočítat … 

          Když jsem začínal pronikat do světa šachů – a to mi bylo tak osm let – naprosto mimořádný dojem na mě udělala partie nazvaná poeticky „Námořní kadet“. V ní si totiž bílý  po několika tazích jakoby neuvědomí, že pokud pohne se svým jezdcem, odkryje svou dámu pro černého střelce, který ji samozřejmě s chutí sebere – a rázem se zdá, že je partie pro bílého totálně ztracená. Jenomže pak se ukáže, že bílý nebyl vůbec nepozorný, ale naopak si geniálně propočítal sedm nebo osm (teď už přesně nevím) tahů dopředu – a výsledkem byl skvělý mat černého krále utkaný sítí lehkých figur bílého. A tehdy jsem se poprvé setkal s tím, že existuje něco jako oběť. To, co provedl bílý, byla totiž ukázková oběť dámy: Vzdal se své nejsilnější figury, aby nakonec vyhrál celou partii. Když taková oběť šachistovi vyjde – když si to správně předem propočítal – tak se potom při hodnocení partie napíše, že oběť byla korektní a patří k perlám šachové tvorby. Když si to propočetl špatně, tak oběť je nekorektní – a v šachových příručkách bývá uvedena akorát tak pro výstrahu.

Takhle to tedy chodí ve světě šachů. Tam se to dá propočítat pořádně předem – a kdo to neudělá, ten dělá chybu a moc šanci nemá. Co ale ve světě lidí – tedy v našem světě, když tady se to přece jenom takhle propočítat nedá. Jakpak je to teď s obětí? My se totiž setkáváme mezi dvěma dny – jedním svátkem a jedním významným dnem – které nás s takovou obětí v našem lidském světě konfrontují. Včera Jan Křtitel, pozítří Milada Horáková. Ani jeden z nich si tu svou oběť určitě předem nepropočítal na několik tahů až do vítězného konce.

Ten konec Jana Křtitele působí jako naprosto nesmyslný výsměch: jen si představte tu scénu, kdy hloupoučká Salome si na přání své bezcharakterní matky přeje na míse hlavu Jana Křtitele, tak, jako by si normálně přála na míse dort se šlehačkou. A Milada Horáková rozhodně nepatřila mezi těmi, které komunistický režim bezohledně zlikvidoval, k programovým odpůrcům socialistické orientace Československa. K politice se dostala přes ženské hnutí a svůj odpor v době nacistické okupace. Z dnes dostupných záznamů tehdy zinscenovaného procesu je vidět, že sami jeho autoři dlouho hledají, koho vlastně určí za „hlavu“ skupiny, která má být exemplárně potrestána – a nakonec si vyberou Miladu Horákovou. A nepomůžou ani přímluvy Alberta Einsteina, Bertranda Russella či Winstona Churchila. Tohle prostě nebyly dobře propočítané partie.

          Co si o tom všem myslel Jan Křtitel, nevíme. Milada Horáková nám ovšem svoje svědectví zanechala v dopisech, které psala několik hodin před popravou na rozloučenou svým nejbližším a které byly nalezeny v archívu soudu po roce 1990. Tam Milada Horáková mimo jiné píše: Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním, abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. – Nelitujte mne. Žila jsem plný, opravdový život. Poznala jsem jeho tvrdost, ale i jas slunce. Jsem zaň Bohu neskonale vděčná.“

         V té partii, která se nazývá lidský život, se sice nedají oběti dopředu spolehlivě propočítat, ale platí v ní to, nač naléhavě upozorňoval například Jan Patočka: Skutečnosti, kvůli kterým stojí za to žít, jsou právě ty, kvůli kterým stojí za to umírat. Zač ale dnes vůbec lidem stojí obětovat život? Kvůli svým dětem? Kvůli své vlasti? Kvůli své lásce? Je ještě dnes něco, co by mělo takovou hodnotu? To je klíčová otázka naší doby – mnohem důležitější, než všechno ostatní, čím jsme krmeni dnes a denně. Vždyť ono většinou ani není třeba rovnou položit život – ono stačí svůj život opravdu dát k dispozici něčemu, co nás přesahuje, bez zadních vrátek a podmínky, že to bude jen tak dlouho, dokud nás to bude tak či onak bavit a příliš nezatěžovat. Člověk se při tom samozřejmě tak či onak umaže a nadře, občas potí i krev, pozná dobře všechny své slabiny – ale nakonec může s Miladou Horákovou vyznat: Žil jsem plný, opravdový život a jsem za něj neskonale vděčný.