Nepatřím mezi salónní pedagogy, kteří se pohoršují nad každým trestem a zasněně básní o neautoritativní výchově. Věnoval jsem se za ty desítky let stovkám dětí, hlavně kluků. Vím, že jsou situace, kdy nejúčinnějším prostředkem u některých dětí je prostě jedna pořádně mlaskavá přes zadek. Pohlavky jsem dal za celý svůj život dva – a oba mě dodnes mrzí. Dítě (aspoň to dnešní) je těžko může chápat jak oprávněný láskyplný čin. Ránu na hlavu musí v prvé řadě pociťovat jako přímé ohrožení a příliš zasahuje jeho sebecit i důstojnost.

Být pro dítě autoritou – to není v případě rodiče, učitele či vychovatele věc volby. To je povinnost. Autorita je služba, kterou zralá svoboda poskytuje oporu svobodě nezralé, aby měla odvahu k dospělé svobodě dozrát. Ale – a tu jsme u jádra věci: dominantní úlohu ve výchově hraje motivace kladná. Dítě i dospívající se musí vztahovat k něčemu, co je radostné, krásné, ušlechtilé, zkrátka – k dobru. Všechny úspěšné výchovné pokusy z posledních dvou staletí vycházely právě z tohoto jasného primátu dobra ve výchově. Salesiánská preventivní výchova Dona Bosca, pedagogika Marie Montessoriové, waldorfské školství Rudolfa Steinera a samozřejmě skauting nastartovaný geniálním Robertem Baden-Powellem, u nás zdomácnělý zásluhou neméně geniálního Antonína B. Svojsíka.

         Pokládám tedy za bohatě empiricky prokázaný fakt, že bez přitažlivého konceptu dobra, které není libovolným lidským výmyslem, s nímž lze manipulovat podle chuti toho, kdo má v nějakém smyslu moc (jedno, zda fyzickou, ekonomickou, politickou či veřejného mínění), nýbrž dobra transcendentně zakotveného, nelze nikoho úspěšně vychovávat. Zejména přechod k fázi dospělosti musí nutně ztroskotat, protože do té doby fungující různé dílčí reprezentace dobra, které mohly nést výchovu dítěte, se pod kritickým zkoumáním dospívajícího nutně ukáží jako nepoužitelné pro život „na vlastních nohou“. Selhání v této fázi mají dnes zcela typické podoby od uvíznutí v pasti nějaké závislosti, přes útěk do „věčného mládí“, kdy se dnešní dvacátníci (a někdy i třicátníci) klidně nechají dál živit rodiči a sami si prodlužují pubertu, až k rezignaci na jakékoliv ideály. Zejména tato rezignace je už desítky let tak častým případem ztroskotání na startu k dospělosti, že před půlstoletím k tomu Albert Schweitzer napsal: „Dospělí si rádi libují ve smutné úloze připravovat mladé lidi na to, že jednou budou mnohé z toho, co nyní povznáší jejich srdce a mysl, považovat za iluzi. Ale hlubší životní zkušenost mluví k nezkušeným jinak. Zapřísahá mládež, aby si pevně udržela po celý život myšlenky, pro které je nadšená. V idealismu mládí totiž zahlédá člověk pravdu. To je bohatství, které nemá za nic vyměnit.“ (Albert Schweitzer: Zastánce kritického myšlení a úcty k životu, s 87)

         To vše vede k příznačnému paradoxu naší doby: Čím více se dnes lidem tvrdí, jak jsou svobodní, tím méně z nich je skutečně schopno svobodu žít. Nikdo jim totiž nepomohl k tomu dozrát. Pro výchovu ke svobodě jsou podstatné následující předpoklady:
      ·        Člověk musí vyrůstat v určitém řádu – tedy pravidel, hranic, povinností – přičemž je velmi dobré, když i z hlediska dítěte jsou hlavní stavební kameny toho řádu „přirozeně nahlédnutelné“: vyplývají z práv a potřeb ostatních, z podmínek pro dobrou hru, z podmínek spolupráce atd. Pak totiž dítě nejprůkazněji zažívá vztah mezi zneužitím své svobody a následným trestem: Trestá se samo důsledky svého jednání. To je ideální případ. Proto jsou tak cenným výchovným nástrojem dobře strukturované hry s jasnými pravidly (což neznamená, že od jistého věku nejsou – z jiného důvodu – cenné i hry nestrukturované).
         ·        Nelze vychovávat ke svobodě a současně nepřijmout jako nutnou daň možnost chyb a selhání. Zkrátka musíme mít odvahu riskovat dílčí nezdary – a přesto dětem znovu a znovu důvěřovat. Důvěra je vůbec nejnutnějším podmínkou výchovy ke svobodě. Důvěra, která unese bolest zklamání ze zneužité svobody včetně následků, jež takové selhání může přinést. O tom by „mohli vyprávět“ nejen rodiče, ale i sám Tvůrce naší svobody (ale to jen tak BTW).
        ·        Předchozí nezbytná podmínka samozřejmě vyžaduje důležité vyrovnání: Každý věk a stupeň vyspělosti má svůj optimální prostor svobody. Tím, že jej nerespektujeme – a poskytujeme dětem či dospívajícím prostor větší nebo menší, riskujeme vážný výchovný neúspěch a možné vážné poškození dítěte. Za správný odhad tohoto prostoru svobody jsme jako vychovatelé zásadně odpovědni. V obou případech – příliš velkého i příliš malého prostoru – hrozí buď podlomení odvahy dítěte i dospívajícího k růstu svobody (je ohrožen jeho základní pocit jistoty), nebo naopak zplanění svobody ve svévoli, která je nejen totálně nezodpovědná, ale vůči všem krutě bezohledná.Není od věci tu ještě uvést tři klíčové myšlenky prof. Zdeňka Matějčka, které se týkají výchovy k odpovědnosti:
     1)      Pokud jde o výchovu k odpovědnosti, tak základní pravidlo zní: Posilovat všechno nesobecké v dítěti a vést je tak, aby bralo na vědomí a přijímalo práva a zájmy druhých lidí.
     2)      Výchova k odpovědnosti je celkový postoj k životu a nedá se dělat kázáním, tresty a strachem.
      3)      Vychováváme k odpovědnosti, jsme-li sami odpovědní.

Blížím se k závěru a ještě jsem se vlastně nezabýval zlem. Rozhodně ne proto, že bych o něm jako o reálné skutečnosti bytí pochyboval – proto mi přijde minimálně hodně neplodné pojetí zla jen jako „nedostatku dobra“. V situacích opravdové výchovy se zlo projevuje mnohem aktivněji, než jen  jako „stín dobra“. Kdo tohle neví, tak o výchově ví hodně málo.  Naprosto bezpečně ovšem vím, že zatímco ochrana dítěte před úskoky zla je zcela dominantní úlohou vychovatele (a vždycky ho to bude stát nemalé oběti), tak v cestě za dobrem musejí být aktivními spolupracovníky oba. Před Dobrem stojí totiž v rovnocenné pozici: oba jsou těmi, kteří očekávají, že budou obdarováni. Dobro, které je základem všech dober dílčích, není jen nějakým ideálem, byť sebevětším. Je skutečností, která ať se děje cokoliv, vydrží, věří, má naději a vytrvá – a tak dává oprávněný základ naší naději, naší víře i naší vytrvalosti. Jak se to může konkrétně promítnout do výchovného přístupu, lze vidět například na tomto odkazu zakladatele skautingu Roberta Baden-Powella: Zapomínáme, že jsme děti jednoho Otce a že se všichni snažíme plnit jeho vůli, i když třeba různým způsobem. Jednu věc vím ale docela jistě – Bůh není tak úzkoprsý, jak si někteří lidé zřejmě představují. Je to všeobjímající láska, která si nevšímá nepodstatných rozdílů ve formách, víře a vyznání, ale žehná každému, kdo se skutečně snaží podle svých schopností, jak nejlépe dovede, žít a pracovat v Jeho službách. (Vlče, skaut, rover, s 205)

Vím – a to nikoliv z vyprávění a moudrých knih, nýbrž z vlastní zkušenosti, že tahle výchovná perspektiva má šanci na reálné celoživotní výsledky. Totéž bych přál i psychoterapii. Myslím totiž, že by bylo vskutku podivné, kdyby v době, kdy už i ekonomika dospívá alespoň u svých špičkových představitelů k přesvědčení, že koncept společného dobra je nezbytným východiskem řešení úkolů, před kterými svět ekonomie a financí stojí (viz Lubomír Mlčoch: Ekonomie důvěry a společného dobra, Karolinum 2006), psychoterapeuté pokládali za ten správný „vědecký koncept“ Nietzscheovo „mimo dobro a zlo“. Už před šestnácti lety jim k tomu Jiří Mrkvička napsal: Hodnoty jsou živoucí součástí našeho světa; nevznášejí se v nějakých nadsvětných výšinách. Jsou křehké, a přece svou křehkostí náš svět zajišťují, vystaveny všem životním úderům. V tom je i křehkost našeho personálního světa: ve své hodnotové dimenzi je nejzranitelnější. Zde zasažen – svět umírá. Je dál, ale je v troskách a nesmyslný. Temný. Mrtvý. (Člověk v akci, s. 97)

Beznadějnost života, z něhož vyprchaly hodnoty, je tu zřejmá. Ale takový temný závěr by rozhodně nebyl přiměřený duchu Jiřího Mrkvičky. Tohle nám jako východisko nabízí v úvodu své předposlední kapitolky z Knížky o radosti:

Vše, co je v nás lidské, nás vybízí k jediné odpovědi: utvořit vlastní život jako dobrý příběh. Jako vyprávění, které má svůj začátek, střed i konec; v němž vládne vnitřní řád. Smysl… A ve své eseji Základy psychoterapie a hermeneutika tu navazuje takto: Je to příběh, k němuž se člověk autorsky hlásí, je to život osobní, který člověk koná pohybem sebeuskutečnění. Je to – dopovězme – život v přesahu, v naději, tíhnoucí ke svému naplnění. Být správcem svého života, o to běží. Svobodně a odpovědně spravovat své životní záležitosti. K této svobodě se však těžce prodíráme…. A tak je svoboda spíš možnost než skutečnost: možnost být svobodný. Zároveň je to stálý úkol. Úkol, který na sebe člověk bere a který vyžaduje odvahu. Patří proto k základním úkolům psychoterapie rozšiřovat prostor svobodného rozhodování a povzbuzovat odvahu ke svobodě. Člověk je svobodný, protože žije v přesahu. Vztahuje se k něčemu „mimo“. Pro tuto lidskou schopnost „být v přesahu“ máme ve filosofickém slovníku termín transcendence. V ní je jádro lidské svobody. Ale každý přesah je „přesahem k…“, „vztažeností k…“. Potud Jiří Mrkvička. A já jen dodávám otázku, v níž se výchova i psychoterapie nerozlučně setkávají: Může být život jako dobrý příběh nesen něčím jiným, než vztažeností k Dobru? 

 Poznámka:  Důležitým doplněním i rozvinutím toho, co jsem tu napsal, je příspěvek Doc. PhDr. Anny Hogenové K fenoménu „autorita“ z kolokvia v roce 2006. http://www.viap.cz/kolok06-hogenova.doc