Jak se v nás rodí lidství (4.)

Jak se v nás rodí lidství

       Je to už počtvrté, co se setkáváme při úvahách o tom, jak čelit tendenci chápat náš lidský život jako nějakou strojovou záležitost, kde si vystačíme s šikovnou vnější manipulací. To je totiž styl uvažování, který v posledních staletích stále silněji určoval uvažování západní civilizace - a teď v tom vězíme až po uši. Poprvé jsem se tím zabýval  v souvislosti se slavením svátků a vůbec - se vznikem událostí. Potom na řadu přišlo poznání - a konečně minule to byla mravnost.
       Pokaždé jsem se snažil zdůraznit, že život - a ten lidský zvlášť - je samostatnou kvalitou bytí, že ho není možno převést na sebe složitější fungování stroje. Život se řídí vlastními pravidly - a jenom s jejich respektováním můžeme rozvoji života napomáhat. Život se totiž může proměňovat jenom zevnitř. Z toho nám vyšlo, jak je důležité být trpěliví a věrní - abychom dokázali životu dostatečně dlouho a pozorně naslouchat - a současně nepropásli ten pravý okamžik, kdy s ním máme vstoupit do rozhovoru - dialogu - a tak se s ním setkali v jeho hloubce. Protože právě setkání je tou jedinou příležitostí, jak podstatně proměnit život zevnitř. Tak se také rodí svátek, poznání i mravnost.
        Dnes jsem tedy slíbil pokračovat úvahou o tom, jak se v nás rodí lidství. A vyjdu z toho, kde jsem skončil minule. Totiž - že cestou k tomu je výchova. Trpělivá, rozumná, laskavá i náročná současně. Výchova, která bere vážně, že každý z nás je nenahraditelný, protože je nositelem jedinečného poslání. Takže - jak je tomu mezi námi s výchovou?
         My - Češi, jsme velice hrdí na jednoho Moravana, který proslul jako „otec moderní pedagogiky“ a který je vskutku jedním z mála našich krajanů opravdu ve světě uznávaných. Jan Amos Komenský. Jak už to ovšem u nás bývá - ať už jde o Karla IV., Jana Husa, Tomáše Masaryka nebo právě Komenského - tato naše hrdost nás vůbec nevede k tomu, že bychom se jako společnost nějak výrazněji zabývali tím, co tyto osobnosti zapsalo do dějin. Výchova se dneska zdaleka nepovažuje za nějak významnou, natož záslužnou činnost. Ještě tak uctivě poslouchat několik minut moudrého a sympatického profesora Zdeňka Matějčka, osvojit si pár módně znějících frází - a také výmluv, proč to u nás „nejde tak ideálně“ - ale jinak? Nic moc. Jen si vezměte ty diskuse o tom, jestli ženy mají u nás stejné možnosti jako muži. A co se probírá? Politika, podnikání, vědecká práce, vzdělání.... O výchově ani slovíčko. Alespoň jsem to ještě ani jednou neslyšel - že totiž co se toho nejdůležitějšího týče - výchovy - jsou spíš těmi handicapovanými muži. Protože se výchova za důležitou, ano - prestižní - záležitost nepovažuje. Asi tak, jako ve starém Řecku fyzická práce. A přece výchova - i když se na ní podíváme jen z hlediska biologického druhu Homo sapiens  - nejdůležitější je, poněvadž jenom skrze ni se z nás stávají lidé. My se totiž na rozdíl od všech ostatních nám známých živočišných druhů rodíme do tohoto světa zoufale nehotoví - a jenom díky výchově máme šanci tento svůj nedostatek proměnit ve výraznou výhodu.
         O výchově by se samozřejmě dalo hovořit velmi dlouho a velmi učeně. Já jsem už v prvním dílu slíbil, že se budu snažit obojímu vyhnout, že se soustředím jen na to, co se mi jeví jako opravdu podstatné. A vyjadřovat se budu - pokud možno - úplně obyčejně. Proto jsem si teď připravil citát z knihy László Nagye, protože je v něm docela jednoduše vyjádřeno, oč v zásadě při jakékoliv správné výchově jde : „Chlapec potřebuje nezávislost. Skauting mu nabízí výchovnou metodu, díky níž se postupně naučí obejít bez dospělých a pedagogů. Mezitím však musí žít v bezpečí. Zpočátku má strach z převzetí plné zodpovědnosti, ale s radostí rozvíjí svou iniciativu, zejména prostřednictvím hraní. Ochotně přijímá i nezbytnou kázeň ve formě pravidel hry. Dohromady to všechno představuje solidní přípravu na život dospělého člověka.“ Tolik László Nagy - který dvacet let byl generálním sekretářem světového skautského hnutí. A když si to ještě poněkud zestručníme a vypustíme jeho pochopitelné odkazy ke skautingu, tak nám vyjde toto určení : Výchova je doprovodem lidské svobody od závislého bezpečí k nezávislé odpovědnosti. Je uvedením na cestu poslání a dospělé sebevýchovy.

          Nyní se tedy vrátím k těm čtyřem charakteristikám výchovy z minula, které jsem uvedl i na začátku : trpělivá, rozumná, laskavá i náročná. Myslím, že se celkem jasně uznává, že výchova by měla být rozumná. A soudě podle obliby pedagogické literatury, většina vychovatelů - samozřejmě rodiči počínaje - tohle bere vážně. Vážně se většinou bere i to, že by výchova měla být trpělivá a laskavá. Bohužel - už mnohem méně taková je. Ten, kdo nevyrůstal ve fungující rodině, kde trpělivost a laskavost zpřítomňoval alespoň někdo z rodičů, sotva bude jako dospělý schopen trpělivosti a laskavosti. Nejen ke svým dětem - prostě vůbec. Protože trpělivosti a laskavosti se nejúčinněji učíme v náručí kojící maminky, na tatínkově klíně, když nám čte nebo vypráví. A později během toho, když se s maminkou učíme po sobě uklízet, nebo škrábat brambory, nebo s tatínkem, jak se vymění žárovka nebo jak se řeší ty nešťastné slovní úlohy v matematice -  přičemž nad tím vším vládne ona trpělivá laskavost. Tedy - úplný opak pro naší přítomnost  tak typické nervózní, agresivní atmosféry. Čili - tady je velký praktický problém.
       Ještě horší je to ale s tím čtvrtým požadavkem: výchova musí být i náročná. Zvlášť, pokud tím nemyslím onu náročnost, která se vskutku celkem často u nás vyskytuje : Je to nárok na dítě, aby bylo vynikajícím studentem nebo sportovcem či umělcem. Takoví rodiče opravdu o své náročnosti nikoho nenechávají na pochybách. Bohužel - jde o náročnost tak jednostrannou, že pokud to vůbec jejich dítě přežije alespoň relativně ve zdraví, pak zpravidla podstatnou část svého dospělého života zápasí o to, aby se s tím nějak vyrovnalo.
        Ona náročnost, o které mluvím já, není především náročností ve sféře výkonů, ale ve sféře kvality bytosti. A tady jsme v krizi nejen „prakticky“ - jako u trpělivosti a laskavosti - ale i „teoreticky“. Jedná se - stručně řečeno - o krizi autority. Dnes si totiž naprostá většina vychovatelů - opět rodiči počínaje - odpovídá na otázku : „Můžu vůbec vůči svým dětem být autoritou?“ buď nejistě - „nevím“ - a nebo rovnou záporně - „nemůžu, nemám na to právo“. A leckomus toto zní poctivě. Dokonce rozumně. Bohužel je to ale právě tak zcestné, jako domněnka, že „není žádná Pravda“ nebo že „není žádné Dobro“. Je to jen jiná variace téhož tématu, který „do hry“ uvedli už před více než dvěma tisíci let sofisté - a objevuje se zvlášť intenzivně v dobách krizí a úpadku. „Všechno je nespolehlivé, všechno je relativní, ničemu se nedá absolutně věřit“....
        Teoreticky má tahle skepse vážnou chybu - že není takhle skeptická i sama k sobě. Tvrdí, že se nic nedá brát absolutně - a přitom sebe bere absolutně vážně.