Jak se rodí svátek (1.)

Jak se rodí svátek
(psáno v prosinci 1999)      

          První den roku, který si číslujeme jako dvoutisící, je docela dobrou příležitostí, abych v něm odstartoval cyklus šesti úvah, ke kterým mě právě inspirovalo dění spojené s touto změnou letopočtu. Tedy - řekl jsem „dění“ - abych se hned na začátku nikoho příliš nedotknul. Postupně bude jasné, co tím mám na mysli. Rovnou ovšem předesílám, že tu je vskutku jeden speciální problém, kolem kterého tiše a s porozuměním přejdu. Totiž možné potíže způsobené počítačovými programy, které se nevypořádají se změnou letopočtu. Patnáct let - byť, pravda, z dnešního hlediska ve „starověku“ 70. a 80. let - jsem pracoval jako programátor, a tak vím, že tady se opravdu nejedná o trivialitu. A že si mnozí oddechnou, až po prvním týdnu ledna bude jasné, že jim to dál spolehlivě „chodí“.

        To, co mám já na mysli, je mnohem universálnější záležitost. A pouze ono - teď už to řeknu - „vyvádění“ kolem nástupu roku 2000 mě přimělo, abych to sepsal a nabídl i vám. Takže - oč se jedná? Stručně řečeno - o to, jak umělým, naprosto vnějškovým způsobem jsme jako společnost i jako jednotliví lidé stále vtahováni do toho, abychom tuto událost a hned zase onu považovali za vrchol toho či onoho - a doslova jsme „hecováni“, abychom zažívali fantastické, šokující a neopakovatelné - údajně zatím skryté, ale jinak na dosah ruky právě v této jedinečné chvíli. Zatmění Slunce - co to pro vás znamená? Obáváte se konce světa? Víte, co si o tom myslí Karel Gott nebo alespoň  Daniel Hůlka? Cože - nevíte? Jste téměř ztraceni, ale nezoufejte, je tu ještě cena TýTý, Zlatý slavík, Nejlepší sportovec roku. A když ani to ne, tedy alespoň Esmeralda, Duhová koalice, pády kampeliček, povinné ručení. Co?? Pořád nic. Ach tedy - „Děkujeme, odejděte“ .....   
         Teď tu tedy máme rok, který začíná dvouticícovkou. Někteří netrpěliví už dokonce začali mluvit o novém tisíciletí, což je sice omyl - nicméně oslavy jeho nástupu byly jistě fantastické, neopakovatelné - mimochodem víte, jak je oslavila Lucie Bílá? A Nostradamova proroctví - to vám nic neříká? ....    Nu - dobrá. Nemám v zásadě nic proti oslavám - spíše naopak, jak se pokusím dále ukázat. Ani s rokem 2000 nejsem v nějakém zásadním sporu, i když jako poučený křesťan vím, že v něm nenastane kulaté výročí narození Ježíše z Nazaretu. Podle zatím nejspolehlivějších šetření se totiž narodil o čtyři až sedm let dříve, než se myslelo v době zavedení tohoto našeho letopočtu.     
        Jde ale mi o úplně falešné pojetí  toho, jak vzniká událost nebo dokonce - co je svátkem, který má smysl slavit. Základem tohoto pojetí je představa, že i samotný život - ano, i život člověka - je jen jakousi chemicko-mechanickou záležitostí, kterou lze z vnějšku velmi dobře „programovat“ přes reklamu a jiné manipulativní techniky. A že stačí jen dobře tyto manipulativní techniky ovládat - a máme vyhráno. Samozřejmě - je tu malá, docela malinká „chybka“ - není tak úplně zřejmé, že vyhráno budeme mít zrovna „my“, že nás někdo ještě chytřejší, mocnější a bohatší nepředběhne, „neobere“ nás o naši klientelu, případně i z nás neudělá ovládané loutky.     Takové pojetí lidského života má samozřejmě dalekosáhlé důsledky. Budu se jim postupně věnovat v i oněch pěti následujících úvahách. Ovšem - a to rovnou předesílám, že nikoliv tak, abych se brodil v těch všech temnotách, neštěstích a zlech, které z toho konkrétně vyrůstají. Toho se vždycky jen stručně a zlehka dotknu. Protože tak či onak tohle všechno přece dobře znáte. Jenom si možná tak jasně neuvědomujete, odkud to všechno pochází. Tedy na tuhle souvislost se vždycky zaměřím. A pak hlavně - na to, že máme úplně jinou možnost, jak chápat svůj život i život ostatních. A že nás to osvobozuje k daleko lidsky přiměřenější existenci - i k tomu, abychom měli daleko větší šanci obstát před úkoly, před kterými stojíme - a tady to klidně můžu říct - na prahu třetího tisíciletí.     
         Ti, kteří s vynaložením obrovských prostředků manipulují s veřejným míněním, vycházejí z toho, že události a svátky je třeba vytvořit. Je třeba toho či onoho člověka, skupinu či dění správně „nasvítit“, „zviditelnit“, udělat kolem toho správné „šou“ - a lidé, se k tomu upnou jako můra ke světlu. A v naší civilizaci, kde čím dál tím víc lidí je stále více odkázáno na médii vytvořený umělý svět, mají opravdu velkou šanci. Tedy - alespoň na čas. Tahle metoda má totiž v sobě zabudovánu jednu „systémovou“ vadu : jako každá droga vyžaduje zvyšovat dávky. A to stojí čím dál tím víc peněz.    Když se na tuhle metodu vytváření událostí a svátků podíváme trochu z odstupu, vidíme hned, v čem je vlastní kámen úrazu : i v tom nejlepším případě (kdy jí nejsou lidem nabízeny věci vyloženě zlé a ošklivé) si počíná jako ten, kdo by hudební skladbu skládal tak, že z nejlepších skladeb vybere vždycky několik taktů vrcholných pasáží - a dá to za sebe. Jistě vidíte, že tímto postupem žádná pořádná skladba nemůže vzniknout. Výsledek bude ještě horší, než když Pejsek s Kočičkou dělali dort. A přitom právě takhle jsou nám téměř každý den servírovány  „nejdůležitější události“ a každou chvíli jsme lákáni k nějakým oslavám. Tak jsme sice neustále účastníky čehosi „skvělého, jedinečného, vrcholného a neopakovatelného“ - ale celek našeho života - natož toho všeho, co je nám předkládáno - se ničím takovým vykázat nemůže. Ba právě naopak. Šedivost, tuctovitost, nuda. Nejsme zkrátka automaty, do kterých stačí nasypat potřebné množství zábavy - a bude všechno OK. To snad stačilo bytostem typu „gama“ v Huxleyho „Zániku civilizace“ - a těm, jak znalci tohoto dnes již klasického díla vědí, přidávali během prenatálního vývoje do zkumavky alkohol, aby se z nich plnohodnotní lidé nevyvinuli.

          Je tedy na čase, abych vyložil karty na stůl. Čili - abych jasně řekl, jakou alternativu mohu nabídnout. Pokusím se  o to. A to způsobem, který se bude co nejméně zaplétat do složitého filosofického aparátu. To předesílám proto, protože ona alternativa vůbec není nějaký „můj“ originální nápad. Naopak. Její kořeny pevně vězí v myšlenkových tradicích, které rozhodujícím způsobem utvářely evropskou kulturu. Takže z mé strany půjde spíš jen o pokus zprostředkovat takový pohled na život člověka, který byl po většinu doby z těch dvou tisíce let v Evropě doma - pouze v našem století - a u nás hlavně půlstoletí k němu většina lidí ztratila klíč.    
         Tedy jde o to, že život - a život člověka zvlášť - není něčím, co by se dalo převést jen na chemii a fyziku. Život je originální kvalita bytí, která se sice ve svých projevech rovněž opírá o děje, které může fyzika a chemie popsat, ale tím se zdaleka nevyčerpává. Podobně - abych zůstal u příkladů z hudební oblasti - jako sonátu je sice vhodné zapsat do not nebo zachytit na magnetofonový pás - ale ani papír s notami, ani elektromagnetický záznam  není tou samotnou skladbou. Pro život je pak charakteristické, že se rozvíjí růstem. Nu - a jak víte, růst potřebuje čas. Nebojte se - slíbil jsem, že si odpustím složité filosofické úvahy. Tedy i ty o čase. Zájemcům doporučuji skvělou monografii Jana Sokola „Rytmus a čas“, která vyšla v edici Oykumené. Pouze je třeba, abychom se společně domluvili na tom, že čas je opravdu důležitou skutečností, nezbytnou k růstu života. Někdy se nám zdá, že je sice spíš překážkou - to když se nemůžeme dočkat, nebo komplikací - to když nám zrovna chybí, ale to je spíš problém náš, jak s tím časem zacházíme, než času samotného. To, oč půjde hlavně - nejen ve zbytku toho dnešního setkání, ale i v těch pěti následujících - bude hledání toho, co je pro růst života - v různých podobách - důležité. Co je pro něj podstatné, charakteristické. A jak mu sami můžeme napomáhat, případně bránit.
          Už teď můžu upozornit na jedno důležité pravidlo, které jistě znají jak dobří rodiče, tak pozorní přátelé rostlin a zvířat :  růst života má svá vlastní pravidla, svou vlastní dynamiku, svou vlastní energii, kterou je třeba respektovat. Jakákoliv skutečná změna života musí nakonec přijít zevnitř. Vidíte teď jasně, proč onen vnějškový způsob vytváření událostí a svátků je tak zoufale neúčinný, proč navzdory takové snaze i  takovým prostředkům zůstávají lidé prázdní, tím vším zklamaní. Tak, jako umělá květina nemůže nahradit skutečnou, nemůže ani tento svět virtuálních událostí a oslav nahradit jedinou skutečnou událost, která vyrostla opravdu zevnitř života člověka či společnosti. A u oslav je to stejné : když naši předkové oslavovali takové dožínky - tak šlo o slavnost, která opravdu přirozeně vyrostla z potu, námahy, obav, čekání, naděje a modliteb oněch lidí. Bez toho všeho je bláhové se domnívat, že budou nějaké oslavy. To i dnes vědí fotbalisté, kteří se chystají na mistrovství Evropy. A když si vzpomeneme na celonárodní oslavy olympijského vítězství našich hokejistů, i tady vidíme, že se ty davy lidí alespoň přiživovaly na skutečnosti, která byla kryta poctivým úsilím oněch sportovců, úsilím, které sahalo mnohem dál, než k těm dvěma týdnům olympijského turnaje.
           V povídce o lidském zrání mladého indiána Saleho, kterou jsem před osmnácti lety věnoval našim dětem v oddíle, říká jeho moudrý dědeček : „Všechno, co je skutečně dobré a krásné, roste pomalu. Na krásný květ musíš čekat celý rok. Na přítele mnoho zim. Na moudrost celý život.“ A když ohromený Sale volá : „Celý život?! Kdo to ale vydrží?“ - dostane se mu odpovědi : „Vydrží jenom pravý muž a pravá žena. Jejich zbraní je trpělivost a věrnost. Trpělivost zchlazuje jejich srdce, když se jim zdá, že úpal starostí se už nedá vydržet. A věrnost budí jejich srdce, když usíná znavené dlouhou cestou.“      Zkrátka - respektování skutečného rytmu života, který dá vyrůst skutečné události či dokonce svátku, vyžaduje trpělivost a věrnost.  To dohromady dá vytrvalost. Ale to je jen začátek. My, matematikové, říkáme - to je jen podmínka nutná, ne postačující. Je tu totiž ještě další krok : Krok, při kterém sice respektujeme řád života a jeho růstu, ale snažíme se mu jít naproti. Je to pokus o setkání. Aby vůbec ovšem měl tenhle náš pokus o setkání šanci, musíme k tomu zvolit správnou metodu. Je to metoda dialogu. Budu se jí zabývat podrobněji příště. Teď jenom zdůrazním, že jde o současnou otevřenost pro druhého i ochotu sám vyjít za hranice své bezpečné skrytosti. Pozice velmi zranitelná, o které se mnohem lépe píší vzletná pojednání, než v reálném životě uskutečňuje. Ale bez ní to nejde. Bez opravdového dialogu nedojde k žádnému setkání. A bez setkání není žádná událost.

          Znáte to přeci sami : každodenně vás televizní zpravodajství bombarduje desítkami tzv. událostí, někdy směšných, někdy trapných, někdy drastických - nic z toho vás nezasáhne. Jsou to jen obrazy jakéhosi podivného světa, čím dál tím vzdálenějšího a neskutečnějšího. A pak náhle zahlédnete uplakanou tvářičku děvčátka z Kosova - a už nemůžete být stejní jako před tím. Už si začínáte dělat starosti, jak byste mohli pomoci. Opravdová událost, protože došlo ke skutečnému setkání. A mnohem častěji se to stane bez mediálního zprostředkování. Doma, v práci, se sousedem, v oddílu. Alespoň doufám, že to tak ve vašem životě je. Jinak by to bylo dost smutné.
        Nu - a jak je to se svátkem? Ten je zpřítomněním události, kdy se my nebo společenství, ke kterému patříme, setká s tím, co nás nekonečně přesahuje, s Tajemstvím blízkým i nejvzdálenějším - zkrátka Svatým. Nezáleží na tom, jak mu říkáme nebo jak ho pojmenujeme. Záleží pouze na tom, jestli jsme se opravdu setkali, nebo alespoň jestli jsme schopni vstupovat do prostoru těchto setkání, který pro nás otevřela tradice našeho společenství. Když se tohle daří - pak je opravdu co oslavovat. A věřte či ne - vůbec k tomu není třeba televizi NOVA nebo všechny její méně úspěšné konkurence.