Jak roste svět (6)

Jak roste svět

          To je samozřejmě - alespoň v tuto chvíli - spíš provokativní otázka,  než obyčejné konstatování. Jestliže jsme spolu postupně zkoumali „jak se rodí svátek“, „jak se rodí poznání“, „jak se rodí mravnost“, „jak se v nás rodí lidství“ a konečně „jak se z nás rodí společenství“, přece jenom jsme se pohybovali v terénu, který dávno před námi poctivě a spolehlivě prohledali mnozí myslitelé i odborníci - a já jsem se jen snažil vám výsledky jejich úsilí přetlumočit co nejstručněji  a přitom tak, abyste si z toho odnesli i něco praktického, co si sami můžete vyzkoušet. V tomhle posledním úseku naší šestidílné cesty o jedinečnosti života se ovšem budu muset pustit i na tenký led určitých hypotéz, jejichž potvrzení - či opravení - je teprve před námi. To je pro mě,  jako pro matematika, situace docela nežádoucí. Jenomže - pokud by měl mít ten celý dosavadní seriálek smysl, nemůžu se tomu zbaběle vyhnout.
         Takže - nejprve je třeba „vyčistit stůl“ - z minula nám totiž Martin Buber zanechal následující vzkaz týkající se vzniku společenství : „Pravé společenství lásky nepovstává proto, že lidé k sobě navzájem chovají kladné city (i když ovšem jeho vznik není možný ani bez nich), nýbrž díky tomuto dvojímu : díky tomu, že všichni mají živoucí vztah k živoucímu Středu, a díky tomu, že všichni mají živoucí vztah k sobě navzájem. Přitom to druhé vyvěrá z toho prvního, i když - jak už jsem řekl - není dáno pouze jím. Protože živoucí vzájemný vztah samozřejmě city zahrnuje. Ale - a i to zdůrazňuji - nemá v nich svůj původ. Společenství se buduje na základě živoucího vzájemného vztahu, ale stavitelem  je živoucí, působící Střed.“
       Tolik jeden z nejvýznamnějších myslitelů našeho století, židovský filosof Martin Buber. A já jsem minule právě skončil tím, že nám z toho vyplývají určité otázky, na které se budu muset snažit odpovědět. Jde v zásadě hlavně o otázky dvě : první se týká toho, jakou povahu má vlastně takto vzniklé společenství. Druhá pak toho, co se vůbec míní oním živým, působícím Středem a co to vůbec pro veškerou skutečnost znamená.

       Čili nejprve k charakteru takto vzniklého společenství. I u nás - a možná především u nás - v důsledku toho, že se v naší zemi prosadil na mnoho desetiletí násilný kolektivistický režim - bývá často vyslovována alternativa : „Buď individualismus - nebo kolektivismus“. Jejím známým prorokem je třebas Václav Klaus. Rozumí se tím : buď se jedinec prosadí jako svobodná bytost vlastními silami a bez ohledu na ostatní, nebo bude pohlcen davem, jeho svoboda bude spoutána kolektivem a možná i rozdrcena. Ve skutečnosti to znamená nadále „hrát podle not“ dialektického materialismu a život chápat na způsob mechanického stroje. Vždyť sama zkušenost mnohých z nás svědčí o něčem úplně jiném : že společenství - a může to být přátelství, rodina, skautský oddíl, pracovní tým, sportovní mužstvo - není popřením jedinečnosti člověka, ale naopak příležitostí tuto jedinečnost rozvinout v setkání s jedinečností druhých. Takto založené společenství je personální skutečností vyššího druhu - platí pro ně přeneseně ono biblické „a budou jednou bytostí“. Obrazně řečeno - v dobře napsané orchestrální skladbě nezanikají předosti jednotlivých nástrojů, ale naopak vynikají. Jen si zkuste někdy v klidu poslechnout třebas takové hobojové koncerty Tomase Albinoniho nebo komorní skladby Antonína Dvořáka. To jenom hudba odrážející chaos a násilí dnešní doby působí dojmem, že rozhodují pouze decibely a to, který nástroj jich zrovna dokázal pro sebe urvat co nejvíc. Docela přesně to vyjadřuje rozdíl mezi houfem jedinců, kteří si vzájemně jenom překážejí a ohrožují se - a společenstvím svobodných bytostí, které se v dialogu setkávají - a tím tvoří společně nové, krásné dílo.

         Ovšem - je tu ta druhé otázka : jak je to s oním živoucím, působícím Středem - bez něhož je tohle všechno jen hezká, ale nereálná představa? Středem, který by byl schopen skutečně nést, prozařovat, oživovat všechno to kolosální dění,  které v čase i prostoru uniká za hranice naší představivosti. Každého člověka jsem sice charakterizoval jako jedinečnou bytost s nezastupitelným posláním - ale : směřují vůbec tato poslání k něčemu?  Je vůbec nějaké poslání celku světa? Hrají naše životy skutečně nějakou symfonii, nebo - sice vedle sebe, ale nakonec každý sám - hrajeme jenom na „píšťalku svého života své osamělé melodie, které mizí v mlčení nekonečna“? Docela natvrdo řečeno : má náš život vůbec nějakou cenu pro celek toho, co nazýváme světem? Na první pohled se zdá, že nemá. Vždyť - jak vypadá ten náš současný svět? Když se soustředíme na naše nejbližší okolí - tedy planetu Zemi - poslouží nám docela dobře diagnóza, kterou Václav Havel přednesl ve svém novoročním projevu :
       „Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes - ať chceme či nechceme - nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná.“
        A seznam varovných skutečností začal poukazem na zrychlující se nárůst obyvatel na planetě Zemi, který na druhé straně doprovází masivní ničení přírody a neobnovitelných druhů energií. Poukázal na možnost dnes prakticky rychlostí světla šířit s podporou „miliard dolarů, kulturní hodnoty i pahodnoty, dobré i špatné statky, dobré i špatné životní postoje.“
        A pak pokračoval : „Krajně nebezpečné přitom je, že zestejňující tlak, který tato globalizující se civilizace vyvíjí na rychle rostoucí lidstvo, vyvolává spoustu nových společenských rozporů. Snaha různých komunit uhájit si v těchto podmínkách svou identitu a jinakost rozmnožuje konflikty kultur, civilizačních tradic a různých etnik.“
       Zvláštní pozornost věnoval Václav Havel stavu světové tržní ekonomiky, která „usnadňuje různé typy hospodářské nespravedlnosti, krátkozrakého egoismu a parazitismu. Tak se stává, že jsou napadeny samotné principy liberálního systému - vždyť „gigantické nadnárodní korporace mají stále větší vliv na politiku států i mezinárodních organizací a ohrožují volnou hospodářskou soutěž..... Světové hospodářství závratně vzkvétá a přitom v osmdesáti zemích světa mají občané dnes podstatně nižší průměrný příjem, než měli před deseti lety.“
        Výčet hrozeb současné podoby globalizace pak Václav Havel uzavřel varováním před „moderními zlořády jako diktatura reklamy a konzumu, bezduchá komerční kultura, televizní násilí či rostoucí nadvláda mediálních manipulátorů a vynálezců sloganů nad přemýšlivými politiky.“  i  „stále rostoucími riziky spojenými s moderním výzkumem a moderní technikou.“

        Tím či oním způsobem na všechna tato nebezpečí poukazují už řadu desetiletí i jiní autoři. To, co ovšem dodává  diagnóze globalizace, kterou tu předkládá Václav Havel, zvláštní naléhavosti, obsahuje jeho poukaz na kořen toho všeho. V závěrečném shrnutí celého tohoto tématu totiž říká : „O všech těchto a dalších civilizačních hrozbách ví dnešní lidstvo velmi dobře... Skutečného odhodlání zvrátit nedobrý vývoj je však zatím ve světě málo. Jako by jakýmsi samospádem věcí, navzdory zdravému lidskému rozumu, vítězilo heslo "po nás potopa", tedy okamžitý zájem nad zájmem dlouhodobým. Je tomu tak podle mne proto, že soudobý člověk, aniž si to pořádně uvědomuje, ztrácí odvěkou lidskou pokoru před tajemstvím původu, řádu a záměru bytí, tedy něčím, co ho dalekosáhle přesahuje, a v důsledku toho i odpovědnost za celek světa a odpovědnost před zrakem věčnosti. Informační i podnikatelská globalizace není provázena rozvojem globální odpovědnosti. Svědomí jako by kulhalo za vědou, výzkumem a technikou, respektive za tím typem lidského poznání, jenž dnes určuje jejich hlavní směr. Zajisté: i dnes chodí milióny lidí do svých kostelů či svatyň, modlí se ke svým bohům, ba někteří dokonce vedou v jejich údajném zastoupení bitvy proti jiným. Ve skutečnosti se ale lidstvo chová tak, jako by nebylo už nic nad ním a člověk byl - bez ohledu na jeho pomíjivost a omezenou schopnost chápat smysl věcí - strůjcem, pánem i vlastníkem všehomíra.“
            Když si  tedy stručně zrekapitulujeme, nač nás tu Václav Havel upozorňuje, pak jde o to, že proces, kterému se říká globalizace - tedy propojování lidstva ve všech možných rovinách a směřující nejspíš k vytvoření jediné celosvětové - globální civilizace - se zatím odehrává způsobem velmi málo respektujícím požadavky života. I tady - podobně,  jako jsme to v předchozích dílech pozorovali na dílčích úrovních - se zatím snaží prosadit pojetí životu nepřátelské, takové, které místo podpory a rozvoje růstu sází na sílu a vnější manipulaci. Místo dialogu a setkání se dává přednost ekonomickému převálcování a podmanění. Proti tomu samozřejmě protestují mnozí : ti ekonomicky slabí a drcení, ekologové, zastánci kulturní plurality, intelektuálové. Tak či onak volají po globální odpovědnosti. Zoufají nad tím, že je jí tak málo...

        Jenomže : Odpovídat mohu jen za to, co také opravdu mohu nějak ovlivnit. A právě v tom je kámen úrazu. Lidé - ano i ti, kteří se tak či onak považují za věřící, natož ti ostatní, prakticky nevěří, že by svým životem nějak podstatně mohli zasáhnout do života světa. Na to si připadají zanedbatelně nepatrní. A hlavně : po katastrofách našeho století způsobených ideologiemi, které tvrdily, že od základu změní svět, si dnes lidé ani netroufnou uvažovat o tom, že by člověk mohl a měl do dění světa nějak zásadně zasahovat. Nanejvýš jako údržbář, když někdo moc trpí - nebo v krajním případě jako policista - když se někdo zblázní. Dnes se většinou očekává, že se o oboje postarají Američané.....   

        Alternativa, o které jsem tu s vámi celkem šest krát uvažoval, nabízí přece jenom jiné řešení. Jak už jsem řekl : vychází z toho, co vlastně každý z vás má takřka „na dosah“ - totiž jedinečnost vlastního života - a co tak či onak už tisíce let rozvíjejí myslitelé, k jejichž odkazu se Evropa hlásí. Zvláštním příspěvkem z naší doby - spojeným zejména s působením francouzského paleontologa a kněze Pierra Teilharda de Chardin - je překvapující a osvobozující zjištění, že celek světa - moderně řečeno - vesmír sám - nejen má svůj vlastní smysl a své poslání, ale je vskutku nesen oním živoucím, jedinečným Středem, který Teilhard nazývá bod Omega. Právě vůči Němu má smysl se i „globálně zodpovídat“ - a právě díky Němu se opravdu každý z nás může nezastupitelně podílet na růstu světa,  napomáhat k jeho proměně - a přibližovat tak definitivní, absolutní Setkání. Právě to, v němž v plné nádheře zazáří všechna dílčí setkání, pro která jsme nabídli svůj život.

        Na rozdíl od všeho, co jsem se vám tu dosud snažil sdělit, si tohle nemůžete hned vyzkoušet. Jen tu a tam můžete pocítit malý záblesk téhle naděje. A pak - v ní můžete věřit. Moc bych vám i sobě přál, aby se nám to podařilo.