Euthanasie jako projev beznaděje
Rád bych se připojil k zajímavé debatě mezi Leo Salvetem a Davidem Černým o euthanasii. Jednak proto, že jde opravdu o nesmírně závažný problém (a v tom samozřejmě souhlasím s Leo Salvetem, že křesťané nesmějí zůstat ani stranou, ani jen v pozici těch, co z bezpečné dálky na druhé pokřikují svá odsouzení), jednak proto, že argumentace Leo Salveta si zaslouží skutečně radikální analýzu (dost podstatně mu ji sice už nabídl David Černý, ale zdá se, že ji Leo Salvet nevzal dost vážně).
S prvním Salvetovým argumentem, že tu stojíme před situací, kterou těžko řešit jinak, než aplikací principu „menšího zla“, lze jistě souhlasit. Problém ovšem je v tom, kde se to „menší zlo“ skutečně nalézá – a to jak v obecné (etické) rovině, tak i v případě konkrétních situací. A tím se budu zabývat i nadále.
Před tím jen konstatuji, že „biblické“ zdůvodnění toho, že euthanasie není „vlastně“ zabitím, jen milosrdným „urychlením smrti“ – podle Ježíšova výroku k lotrovi na kříži Ještě dnes budeš se mnou v ráji. (Lk. 43.23) – je skutečně tak „originální“ exegezí, že proti ní blednou i ty nejbizarnější jehovistické výstřelky. Toto je tedy argument Salvetovu pozici zesměšňující. Těmi třemi dalšími se naopak musíme zabývat vážně.
(1) Jak je to s úlohou utrpení?
Nejsilnější argument, který uvedl z křesťanské pozice David Černý, se týkal smyslu utrpení. Shrnul ho takto: Utrpení totiž může mít a má hluboký smysl, protože „utrpení jako takové jednoho dne skončí, ale to, že jsme dobře trpěli, neskončí nikdy a zanechá svou stopu na věčnosti.“ (A. Royo Marin OP). Leo Salvet na to reagoval touto myšlenkovou konstrukcí (schválně ji uvádím celou):
Celý pozemský život v tomto slzavém údolí nás provázejí různá utrpení. Náš život je vlastně kruh bolesti. Radosti jsou jen zastavením v tomto kruhu, abychom načerpali sílu k překonávání další bolestí, jak vtipně uvádí slavný filosof Arthur Schopenhauer. Smrt je momentem, kdy dochází k vystoupení z tohoto bludného kruhu do věčné blaženosti, a to díky nikoli našemu utrpení, ale spásonosné smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Bez utrpení lze dojít spásy, bez Krista nikoli. Ve světle universality spásy se jeví akcenty na spasitelnost předsmrtného utrpení jako jeho přeceňování, a tím implicite i nedoceňování Kristovy spásonosné smrti a vzkříšení.
Pominu to, že Arthur Schopenhauer není zrovna tou pravou autoritou pro křesťanskou charakteristiku lidské existence. A nebudu se zabývat ani tím, zda je ten náš současný život jen „kruhem bolesti“(z mých příspěvků v diskusi je patrné, že jsem dalek nějakého přehlížení bolestné stránky naší současné formy života, přesto bych tuto charakteristiku nepodepsal). Jádro Salvetovy námitky je v tom, že k naší spáse dochází nikoli díky našemu utrpení, ale spásonosné smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Tím si ale nepřípustně zjednodušil to, co David Černý (a nejen on) o smyslu utrpení uvádí. Zajisté není sám fakt naší spásy dílem naším – a tedy ani našeho utrpení. Bez Boží pomoci by nám nic nepomohlo. Ale na druhé straně – jak pěkně vyjadřuje A. Royo Marin OP - to, že jsme dobře trpěli, neskončí nikdy a zanechá svou stopu na věčnosti. Naše utrpení sice samo o sobě nerozhoduje o tom, zda budeme či nebudeme spaseni, ale to, jak jej neseme, podstatně rozhoduje o tom, jak ta naše spása bude „vypadat“. A tím to dokonce nekončí: To, jestli a jak neseme své utrpení, se podílí i v přítomnosti na tom, zda přispíváme společenství ostatních lidí i světu v celku k tomu, aby úspěšněji čelil útokům zla, či nikoliv. Vždyť primárním „hybatelem“ utrpení je Odpůrce, který jím chce dosáhnout toho, aby lidstvo vzdálil od Boha – buď v beznaději, nebo v rouhání. A ten, kdo je ochoten a schopen nést utrpení v jiném postoji, tento Satanův záměr ruší, provádí s ním jakési jiu-jistu v rovině bytí a účinně energii zla likviduje. Prakticky tak může velmi účinně pomáhat svým bližním útokům zla odolávat, neboť sám doplňuje to, co zbývá vytrpět (Kol 1,24)Je jasné, že tam, kde chybí pochopení pro tyto dva zásadní aspekty smyslu utrpení, hroutí se snadno odvaha čelit vypjatým situacím v životě – a tím spíše na jeho sklonku. V debatách, které jsem na toto téma vedl se studenty církevní Vyšší odborné školy publicistiky, jsme prakticky vždycky nakonec dospěli k témuž závěru: Pro toho, kdo chápe smysl utrpení, je euthanasie morálně neobhajitelná. Pro toho, kdo naopak tento smysl nechápe, je těžko obhajitelné její odmítání (byť pro něj existuje i několik praktických důvodů – viz dále).
Jistě je to metoda, kterou bychom celkem bez problémů přijali pro řešení situace trpících zvířat. Její podporování v případě lidí je minimálně „nebezpečnou zkratkou“. Jestliže máme jako křesťané něco pro řešení této situace podnikat, je přece jasné, že tu musíme bít na poplach – nikoliv pro uzákonění euthanasie, ale pro zajištění přiměřené paliativní péče trpícím. Všem. Jistě – naráží se na „neviditelnou ruku trhu“. Kapitalismus je ze své podstaty systém velice nelidský. Jenomže – ona „neviditelná ruka trhu“ koná své dílo i tehdy, když je euthanasie připuštěna: žene tisíce lidí na smrt, protože je to „levnější“ – pro systém i pro příbuzné. Dokladem toho je právě nizozemská zkušenost: jen za rok 1990 bylo – podle vlastního nizozemského šetření van der Maase – zabito skoro 23 tisíc pacientů, z čehož jen 4500 na základě vlastní žádosti; podrobnosti viz v Briand Pollard: Euthanazie ano či ne?
(3) Jak je to se svobodou toho, kdo o euthanasii žádá?
Tady si Leo Salvet opět problém „přeformuloval“: Těžce nemocný a v bolestech umírající člověk údajně prý není schopný dát právně validní souhlas s euthanasií. Z toho pak vyvodil – jelikož paušální neschopnost umírajících k právním úkonům je absurdním předpokladem – že jde o argument „právně vadný“. Jenomže jádro té výhrady nesměřuje k neschopnosti dát „právně validní“ souhlas, ale k zásadnímu faktickému omezení svobody u lidí, kteří o euthanasii žádají. Šetření, která celosvětově shromažďovali v Austrálii, kde na několik let euthanasii zavedli a poté zase zrušili, prokázala, že minimálně v 95% je důvodem žádosti o euthanasii duševní (a duchovní) utrpení – nikoliv fyzická bolest. Ti lidé si připadají zbyteční, na obtíž, ztracení, lidsky zničení. Volání po euthanasii je tak skoro vždycky ve skutečnosti voláním po vztahu, po lásce – a po smyslu té lidsky nesmírně těžké situace. Je to požadavek jen na další dimenzi přiměřené péče: péči o duši a důstojnost takového člověka.
Závěr
Žádný z argumentů, které Leo Salvet uvádí, neopravňuje z křesťanské pozice hájit euthanasii. I když odhlédneme od toho, že všude, kde byla v nějaké podobě euthanasie připuštěna, došlo rázem k jejímu masovému zneužívání (neboť „neviditelná ruka trhu“je skutečně mocným božstvem západní civilizace), ukazuje se, že potřebné důrazy křesťanské pozice jsou jednak v novém objevení smyslu utrpení jak pro přítomnost trpícího i jeho okolí, tak pro jeho věčnost, jednak v poskytnutí tělesné, duševní i duchovní péče, aby tito lidé netrpěli jak neúměrnou fyzickou bolestí, tak ztrátou lidské důstojnosti a smyslu svého života v této zátěžové situaci. Vědomí reálného stavu jak lidských srdcí, tak stavu péče o tyto náročné pacienty nás nemá vést k podpoře zavedení euthanasie, ale k neodsuzování těch, kteří k sebevraždě v takové situaci sáhnou, a k všemožné podpoře těch, kteří i v této situaci neztratí důvěru ve smysl svého utrpení.
http://www.respekt.cz/rozhovory-detail.php?sel_id=13
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.