Čeští katolíci - představy a skutečnost

Čeští katolíci – představy a skutečnost

            Petr Třešňák se tu v Respektu už dvakrát (Vlkův závěr č.6 a Katolíci po odchodu Vlka č.15) zabýval situací v katolické církvi u nás. Vždy s ohledem na působení pražského arcibiskupa Miloslava Vlka a to, že kardinál v souladu s kanonickým právem má po dovršení 75 let věku požádat papeže o uvolnění z úřadu arcibiskupa (nikoliv kardinála, jak si příznačně u nás mnozí pletou). To samo o sobě – odhlížeje od zjednodušujících titulků – je jistě přínosné. Vždyť zabývat se v našich médiích v souvislosti s církvemi (a katolickou zvlášť) něčím jiným než „majetkovými spory“ a případně občasnými sexuálními skandály kněží není běžné. Vždyť i v Respektu za poslední rok se k tématu Náboženství vázalo jen 31 článků, přičemž skoro polovina – čtrnáct – jich bylo věnováno islámu, osm různým okrajovým či kuriózním záležitostem, tři evergreenu „majetek“ a dění v katolické církvi v celém světě pouhých šest (včetně těch dvou výše uvedených). Čili plus pro Petra Třešňáka.

            To, co je už méně hodno ocenění, je především dvojí manko těchto článků:

-         zjevné neporozumění realitě církve v postkomunistické společnosti, té české pak zvlášť

-         příliš častá záměna vlastní nevědomosti a neznalosti reálií za „silné soudy“.

             Podívejme se teď na to konkrétně, přičemž první otázce se budu věnovat zásadně, té druhé (s ohledem na prostor článku a naději na možné pokračování debaty) jen na několika konkrétních případech.

Tedy církev v postkomunistické společnosti (mohl bych psát i církve, ale vzhledem k jasné dominanci té katolické, která určuje celkovou mediální „církevní agendu“, zůstanu jen u ní – ostatně její situaci také zdaleka nejlépe znám). Nevytýkám Petru Třešňákovi (ani jiným podobným kritikům), že ignorují teologickou dimenzi církve jako těla Kristova. To je v rovině, v jaké o ní pojednávají, snesitelné. To, co ale snesitelné není, je mimořádně mylný sociologický pohled na církev. Je to pohled spojující velice klerikální nahlížení s politicko-elitářským. Jen tak si dovedu vysvětlit to enormní nadhodnocování úlohy „lidí v čele“. Sociologicky viděno je katolická církev v ČR menšinovou komunitou asi 450 tisíc lidí, 2/3 z nich žijí na Moravě, minimálně polovina překročila pětapadesát let a v naprosté většině patřící k nižší střední vrstvě. Svým charakterem se nejvíc blíží neziskové organizaci výchovně-vzdělávacího typu, jejímiž členy jsou až na nepatrné výjimky dobrovolníci. Ti si sice své představitele nemohou nijak přímo vybírat, ale na druhou stranu ti představitelé nemají dnes žádnou reálnou moc je k něčemu přinutit. Prakticky všechno, co se tu mezi „představiteli“ a drtivou většinou (99%) příslušníků této minority děje, se tedy odehrává buď na bázi dobrovolnosti (to především ve velkých městech a v Čechách), nebo společenských konvencí a tradic (na venkově a na Moravě či Slezsku). To, co má jiný „režim“ – tedy zaměstnanecké vztahy – se týká velice nepatrné části této komunity (duchovních je v ní cca 2,5 tisíce) a probíhá v situaci kritického nedostatku „pracovních sil“. Z hlediska „organizační kultury“ pak církvi chybí účinný komunikační systém i reálný ekonomický model, který by změnil současné živoření (v představách většinové společnosti ale „bohatství“) na stav, kdy je schopná si aspoň zaplatit kvalitní profesionály na pozice, které nutně potřebuje obsadit podle svého poslání (především laiky zaměřené na podporu duchovního života dětí, dospívajících, studentů, mladých rodin, osamělých lidí, marginalizovaných skupin, důchodců apod.).

Pouze lidé, kteří toto naprosto ignorují, mají představu, že by stačilo „zavelet“ – a něco podstatného by se v této komunitě změnilo. Jen tak mohou vytvářet spekulace o tom, co by mohl ten či onen kardinál, arcibiskup či jiný privilegovaný představitel říct, prohlásit, rozhodnout – a došlo by k nějaké podstatné změně. Nedošlo. Rozhodně ne u těch „témat“, která mají většinou kritici církve na mysli: potraty, celibát, svěcení žen, homosexuální svazky apod. A to nejen proto, že o většině z nich ani naši biskupové rozhodnout nemohou, ale proto, že si takové změny, jaké by si kritici představovali, naprostá většina současných českých katolíků nepřeje. Je příznačné, že tuhle jednoduchou pravdu si mnozí „liberální“ kritici církve nechtějí připustit. Jsou v podstatě jen dva okruhy, kde je mezi většinovým smýšlením českých katolíků a oficiálním katolickým stanoviskem rozpor (to však není česká specialita, ale minimálně celoevropská záležitost – včetně Polska): používání jiné antikoncepce pro manžele než jen té, která je založená na periodické zdrženlivosti, a trvalé vyloučení rozvedených a znovusezdaných ze svátostného života.

        A aby to nebylo tak jednoduché, probíhá toto všechno v celkové společenské situaci, kterou před pěti lety popsal Respekt ve svém úvodníku docela trefně: „Země očividně vzkvétá. Přibývá v ní supermarketů, kde lidé nakupují stále dokonalejší přehrávače televizních filmů, přibývá v ní automobilů a úředníků, vydává se stále více barevných magazínů a rostou tržby průmyslu, služeb i reklam. Přesto něco chybí. Rodí se stále méně dětí, o církvích nebo vzdělávacích spolcích není slyšet ani o žádné kulturní akci nebo uměleckém díle, které by zajímalo většinu národa, natož někoho v cizině. Jednou větou, občanská společnost nefunguje, když polovina všeho lidu denně sleduje tak hloupou televizi, jako je Nova.“ (Standa a Šárka na NOVĚ). Ano, tady je správně ukázáno, v čem je skutečný problém, který se promítá i do ubohého obrazu církví v naší společnosti: celkový ubohý stav občanské společnosti. To samozřejmě není paušální alibi pro církve, jen to jejich působení – i obraz – zasazuje do přiměřeného rámce. Nyní k těm konkrétním Třešňákovým minutím s realitou.

Implicitně jsem se už vlastně vyjádřil k řadě „obvinění“ na adresu kardinála Vlka. Prý je to nudný patron, který nepřináší žádná zajímavá témata, nechce moc diskutovat, nesnáší novináře a problémy zametá pod koberec. Nejspíš proto byl po dvě období zvolen evropskými biskupy do pozice předsedy Rady evropských biskupských konferencí. Ti, kteří se zajímají o ekumenu (mezináboženský dialog), také vědí, že si Miloslava Vlka váží jak nekatoličtí křesťanští představitelé, tak představitelé jiných nekřesťanských náboženství – a to za trvalou a dlouhodobou podporu dialogu, který není vykalkulovanou pózou, ale skutečným bytostným postojem. Fokolarínům, kteří se v mnoha stovkách kolem Miloslava Vlka shromáždili při nedávném rozloučení s P. Karlem Pilíkem, také sotva připadá jako „nudný patron“. Prý nesnáší novináře a nepřináší nová témata? Sám jsem s ním natočil v letech 1993 až 2001 stovky rozhovorů pro Český rozhlas a tenhle problém jsem tedy s ním neměl. Z rozhovoru v KT 13/2007 také rozhodně nevysvítá, že by potíže uvedeného typu měli kolegové Macháně a Paulas. A že by Miloslav Vlk „zametal problémy pod koberec“ – spíš přece naopak: občas se vyslovuje až příliš nediplomaticky a příliš osobně, zcela nekardinálsky se „dá vytočit“. Velkým tématem Miloslava Vlka posledních deseti let byl sněm katolické církve – on byl mezi biskupy jasně jeho tahounem. Jestliže se výsledky sněmu zatím jeví jako hodně rozpačité, určitě to není v prvé řadě vina kardinálova. Naprosto nehorázné je pak tvrzení, že neslaně nemastně se choval při skandálu kolem katolické teologické fakulty, prošpikované v druhé polovině 90. let agenty tajné policie. Kromě toho, že šlo ve skutečnosti o dva (sic!) lidi tehdy podezřelé ze spolupráce s StB, byl kardinálův boj za proměnu tehdejší pražské KTF obdivuhodně statečný a vytrvalý – na začátku byl mezi biskupy a zvláště českými kněžími v naprosté menšině. Nu – pokračovat by se dalo dál, ale tohle snad prozatím k případu „opatrného, uzavřeného a nevýrazného“ arcibiskupa Miloslava Vlka stačí.

Jsou tu důležitější minutí se se skutečností. Prý českou (katolickou) církev dusí naprostá nechuť o takových tématech (i těch mnohem méně kontroverzních) vůbec mluvit, připustit svobodnou debatu, otevřenost novým myšlenkám a lidem. O čem to tu Petr Třešňák fabuluje? Kdyby si jen přečetl to, co bylo shromážděno v souvislosti se sedmi lety plenárního sněmu (http://snem.cirkev.cz), nikdy by takovou hloupost nemohl napsat (nevěřím, že by klamal úmyslně – jen typicky pro české novináře vydává svou neznalost za argument). O jakých tématech nebyla připuštěna debata? Zná autor něco takového, jako dokument Laici v dnešním světě (rovněž k dispozici na stránkách sněmu)? Nebo dokument Pokoj a dobro. Věnoval aspoň hodinu pozornosti těmto základním dokumentům, které se k situaci církve i naší současné společnosti vyslovují bez růžových brýlí a s odbornou erudicí? Ostatně za nimi stály týmy prof. Lubomíra Mlčocha, který jistě není nějaký „pan nikdo“. A pokud Petru Třešňákovi chybí debata, nechápu, proč víc nesleduje taková fóra jako je www.christnet.cz. Ani vysílání náboženských redakcí v Českém rozhlase a České televizi není tak impotentní, jak by se mohlo z jeho článků zdát. Problém je tedy jinde: v absenci takové báze debaty, která by vedla k vnímatelným změnám během relativně krátké doby. Jenomže – tohle není zdaleka zásadní potíž jen v případě katolické církve. Hodně by mě zajímalo, kde se kupříkladu vede relevantní debata o tématech nastolených studiemi Centra pro sociální a strategické studie (www.ceses.cuni.cz), z nichž jasně plyne absence nezbytné vize pro budoucnost celé české společnosti a současně nepřipravenost většiny lidí na to, co s sebou nutně přináší informační společnost, včetně rozporů mezi tím, co očekávají a co sami nabízejí.

Přes tento celkově nepříliš povzbudivý stav neplatí ani další Třešňákovo tvrzení: Kdokoli měl chuť něco v církvi měnit, nakonec skončil jako vyčerpaný outsider bušící do nehybné zdi. Oproti 90. letům tak dnes nenajdeme lidi, kteří by měli chuť investovat energii do rozvoje církve jako takové. Znovu jednak odkazuji na tisíce příspěvků vzniklých v souvislosti se sněmem. Lidé, kteří i v posledních pěti letech byli ochotní investovat energii do rozvoje své katolické církve, jsou tu pořád. Jen tak pro jistotu se řečnicky ptám: Už Petr Třešňák přečetl poslední knihu P. Aleše Opatrného, dlouholetého ředitele Pastoračního střediska v Praze a vedoucího katedry pastorálních oborů na KTF UK, Cesty pastorace v pluralitní společnosti, která se vlastní církví přímo zabývá? Nebo rovněž nedávno vyšlou publikaci současného ředitele Vyšší odborné sociálně-teologické školy Jabok P. Michaela Martinka SDB Ztracená generace? O tom, jak vést duchovní dialog se současnou českou mládeží a důsledcích, které z toho pro jednání církve plynou? Třešňák želí toho, že se Václav Malý nevyslovuje k problematice týkající se života naší církve. Kdyby si ovšem aspoň občas poslechl pravidelná vysílání pořadu ČRo2 Jak to vidí Václav Malý, zjistil by, že se i tady mýlí. A to nemluvím o nedávném rozhovoru, který biskup Václav Malý poskytl pro Perspektivy 9/2007, kde o údajném „zametání pod koberec“ mluví velmi otevřeně a střízlivě. Nebo si Třešňák přečetl alespoň něco z Teologických textů – třeba číslo 2/2006, které se životem církví zabývá v potřebné hloubce i potřebném kontextu. Na Universum (v němž mimochodem vychází i jako příloha Třešňákem litované AD) se už raději neptám. Prostě – Třešňákovo zobecnění o trudném konci všech, kteří měli v církvi chuť něco měnit, skutečnosti neodpovídá. A nic na tom nemění, že samozřejmě každý, kdo o nějaký pokrok usiluje, nutně někde narazí. Zdaleka nejen v církvi. Ale teprve tím se prověřuje pravost a hodnota jeho snažení. Cožpak o tomhle Petr Třešňák neví?

Nakonec ještě pár slov k téhle Třešňákově konstrukci: Schopní katolíci si dělají své věci a oficiální struktury víceméně ignorují. Společenství kolem kněze Tomáše Halíka, okruh bývalé podzemní církve, nakladatelství Portál, desítky charitativních projektů, hospicové hnutí - to všechno jsou skvělé příklady toho, jak katolíci prospívají české společnosti. A jak málo zájmu jeví o svou rodnou instituci. Jsem zase u onoho nepochopení, které stálo na začátku. Cožpak bychom neměli my, dobrovolníci, dávat najevo svůj zájem o svou rodnou instituci především tím, že prospíváme české společnosti? Křesťané přece mají být kvasem v těstě, solí země. Církev není v prvé řadě „sebeobslužným spolkem“, ale prostorem Božího vtělování. Vím dobře, jak má fungovat úspěšná nezisková organizace v otevřené společnosti pozdního kapitalismu, a hodně mi vadí, že z tohoto hlediska církve (počínaje tou „mojí“, katolickou) fungují špatně. A skoro čtyřicet let (nejen těch posledních sedmnáct) se snažím s tím také něco dělat. Ale vím – a respektuji – že změna fungování církve jako instituce podstatně závisí i na těch zbylých 450 tisících členů: především na jejich změně – mnohem víc, než na tom, kdo kde bude jakým biskupem. Církev – jako instituce – není ani totalitní stát, ani politická strana „jednoho muže“. Tam změny na vrcholu skutečně „mění dějiny“. V církvi 21. století v Evropě je tomu úplně jinak. Pochopí to už konečně novináři? A katolíci?

Jiří Zajíc

 zakladatel Redakce náboženského života v ČRo;
člen sněmovní komise pro život laiků