Budoucnost evropské tolerance

Budoucnost evropské tolerance

     Z Francie, kde nedávno zavedli zákon omezující prezentaci náboženských symbolů na veřejnosti, přišla tato zpráva: Vedení státního gymnázia v jihofrancouzském Toulon dalo výpověď P. Antoine Galanovi, který zastával funkci školního kněze. Nosil totiž kleriku v budově školy. K podobným situacím došlo i v jiných francouzských diecézích. A u našich německých sousedů se rozhodli takhle: Německý federální administrativní soud na popud Německého humanistického svazu rozhodl, že v zemích, kde byl už dříve zakázán učitelkám muslimský šátek, budou muset přicházet do škol v civilu i řeholní sestry.

         Oboje události v sobě obsahují mnohem víc, než jen nějaký místní konflikt nebo problém. Jde totiž o to, jakým směrem se bude ubírat evropská tolerance – a s ní konec konců i celá Evropa. Tolerance je přece jednou z ústředních hodnot současného převládajícího smýšlení naší západní civilizace. Být označen za „netolerantního“ – to se rovná rozsudku: patříš do středověku – ne do dnešní poučené doby. Zásluhu na tom, že dnes je tolerance tak ceněná, mají nepochybně křesťané všech denominací. Bohužel tím, jak svou nesnášenlivostí v minulém tisíciletí zdiskreditovali takové hodnoty, jako je pevnost přesvědčení, věrnost přijatým zásadám, zodpovědnost za poznanou pravdu. Teď nám něco podobného připomínají muslimové.a vytýkají nám – mnohdy právem – duchovní malátnost, upadlost do materialistického konzumu a zbabělost v hájení vlastního přesvědčení.   Na tyto výtky bychom měli být pozorní i v zájmu kvality naší tolerance. Uvedené případy totiž ukazují, že se zatím prosazuje pojetí nápadně připomínající pohádku o tom „Jak dědeček měnil, až vyměnil“. Na začátku měl hroudu zlata, příliš ho však tížila. A tak ji postupně vyměňoval za koně, krávu, kozu, vepře, slepici a jehlu – kterou nakonec ztratil. Vždycky měl k té výměně nějaký důvod, který ovšem měl jeden společný rys: zjednodušit a usnadnit si situaci. Totéž se zatím děje s naším pojetím tolerance: postupně škrtáme to, kde by se dalo „narazit“. Takovéhle pojetí jde jednoznačně proti tomu, čím byla Evropa největším přínosem pro svět – pestrostí vzájemně se doplňujících tradic, které spolu kromě sporů dokáží vést i dialog.

      Je ovšem jasné, že v dnešní situaci by tolerance rozvíjející tuto „jednotu v různosti“vyžadovala mnohem větší míru vzájemné důvěry, než jaká dnes v Evropě převládá. Zvláště u nás je míra důvěry mizivě nízká. To také ukazuje její příčinu: Ztrátu neotřesitelné důvěry v Boha. Kdo v Evropě 21. století bude nositelem téhle naprosto nezbytné důvěry – a tím dá i lepší tvář evropské toleranci? Křesťané? Muslimové? My i oni společně?