Ani všechny temnoty vesmíru nedokáží zhasit jedinou svíčku

19. září            
           Tenhle týden jsem slíbil zaměřit naše ranní setkání věnovaná probouzení naděje tomu, proč je - slovy Charlese Péguyho - tahle „malá holčička, kterou je třeba budit každého rána“ důležitá nejen pro nás osobně - ale skrze nás i pro ostatní. Včera to vyjádřil jeden z nejpozoruhodnějších mužů našeho století - Martin Luther King - dokonce takto: „Kdybychom pomohli doufat i jen jedinému člověku, nežili jsme nadarmo.“ Přitom se ukázalo, že jenom lidé žijící nadějí, mohou druhým pomáhat doufat. Protože naděje není nějaký chlácholivý optimismus. Je to postoj, který navzdory všemu, co drtí nás a všechno, co je nám drahé, přesto ví o tom, že tohle není poslední slovo.
             A tuto myšlenku typicky poetickým způsobem vyjadřuje čínské přísloví, které jsem z knížečky Myšlenky moudrých o neději vybral pro dnešek. To přísloví říká: „Ani všechny temnoty vesmíru nedokáží zhasit jedinou svíčku.“  Jen si zkuste opravdu živě představit tenhle obraz. Mám za sebou docela čerstvé zážitky z první půlky srpna, kdy jsem byl na skautské lesní škole pro instruktory,  takže to vidím velmi plasticky. Ale i vám, kteří jste možná už mnoho let neviděli proměnu, jakou ve tmě dokáže vykouzlit plamínek svíčky, snad neunikne jádro onoho čínského přísloví. Na první pohled je mezi nekonečnou temnotou a malinkou svíčkou zoufalý nepoměr. A přece jsou to temnoty, které musí kapitulovat. Tma totiž před světlem prchá automaticky, zatímco světlo vyklidí své pozice tmě, jen když samo ztratí sílu.
            Stejně tak je to s nadějí. Předávat jí lze navzdory zdánlivě bezvýchodným a ztraceným situacím. Protože o její síle nerozhoduje zoufalost oné situace, nýbrž schopnost toho, kdo doufá. Vnitřní světlo jeho naděje. Ukazuje to nad jiné krásně odkaz ženy, která se dostala do situace lidsky naprosto zoufalé: protože byla svou čestností i svými schopnostmi příliš jasnou obžalobou násilnického režimu v naší zemi, byla tímto zločinným režimem odsouzena k trestu smrti. Ano, hovořím o Miladě Horákové, od jejíž smrti letos v červenci uplynulo právě padesát let. Poslední dva dny před popravou napsala na rozloučenou několik dopisů. Ten první začínal takto:
            „Moji milovaní, četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno  a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od vás vzdálená.“
            Pouhé dvě hodiny před koncem své pozemské pouti pak poskytuje v posledním vzkazu svým blízkým a zprostředkovaně i nám skutečné svědectví o síle pravé naděje. Takové, kterou neuhasí žádné temnoty: 
          „Mám vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. Mám už dohráno - opona se spouští, ale už zase nový kus začíná. A tak neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - opravdu, chci už jít. Teď ještě pevný ruky stisk. Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. “